Pohádky, které přetrvaly tisíciletí. Kořeny některých mohou sahat až do starověkých časů nebo doby bronzové. Sledujeme je v televizi, čteme o nich v knížkách, vyprávíme je našim ratolestem a trávíme s nimi své dětství.
Pohádkové příběhy se postupem času staly běžnou součástí našeho života, jsou s námi odjakživa. Zatímco dnes je ale možné pustit si pohádku letmým stisknutím tlačítka od televize, naši předkové to tak jednoduché neměli. Původní pohádky se totiž předávaly vyprávěním z generace na generaci. Pro dětské publikum ale tehdy určené rozhodně nebyly, často totiž obsahovaly sex nebo násilí. Šťastný konec, který je pro dnešní pohádky tak typický, v nich zaručený také nebyl, píše Jan Červenka ve své knize O pohádkách. První autentické záznamy o pohádkách v ústní tradici na našem území pochází z 19. století. Příběhy sbírali bratři Grimmové, Němcová i Erben „Sběratelů pohádek“ v Evropě během 19. století působilo mnoho. Část z nich původně přišla z Egypta nebo Indie, odkud je před staletími přinesli lidé skrze arabský svět nebo Byzantskou říši. Jak staré pohádky ale ve skutečnosti jsou?
O kouzlení Vánocemi.
Metafory v jazyce i mysli: V Česku máme z lásky zlomená srdce a v Laosu játra - National Geographic. Játra jsou v naší kultuře spojována převážně s emocí veselosti, pocházející z nadměrné konzumace alkoholu.
Hmongům, žijícím v hornatých částech Laosu, se však mohou játra „zlomit“, aniž by předtím ztvrdla. Jsou totiž projevem smutku a mohou bolet podobně jako „zlomené srdce“. Mozek v žaludku Láska prochází žaludkem je, ruku na srdce, opravdu provařené klišé. Dříve snad donutilo ženy naučit se vařit, jelikož ta, která neuměla „rajskou jako od maminky“, neměla velkých vyhlídek na vdavky. Naše emoce se totiž vaří „v útrobách“ jako v Papinově hrnci. Aby toho nebylo málo, v žaludku se skrývá náš „druhý mozek“, tzv.
Zlomená játra Hmongům, žijícím v horských oblastech Laosu, kupříkladu smutek „láme játra“. V jejím rámci je každý významnější orgán spojen s rozumovou, emocionální či společenskou funkcí, prostřednictvím níž si lidé dané kultury vytvářejí svůj jazykový obraz světa . Votýpka, Jan; Kolářová, Iva; Horák, Petr a kol.: O parazitech a lidech - iLiteratura.cz. Jak je dlouhý škulovec, kde se střetneme s měchožilem, proč se říká, že „máme roupy“, kudy cestuje škrkavka, jak se liší různé typy malárií, čím nám hrozí toxoplasma a proč je veš muňka na vymření?
Tyto i nesčetné další otázky týkající se nejrůznějších parazitů jasně, srozumitelně a často i vtipně zodpovídá unikátní populárně naučná kniha sepsaná předními českými parazitology. Svět parazitů Jan Votýpka, Iva Kolářová, Petr Horák a kol.: O parazitech a lidech. Triton, 2018, 348 s. Když se řekne parazit, člověku se nejčastěji vybaví krví nasátá klíšťata, několikametrové tasemnice lebedící si ve střevě nebo vlasy plné dotěrných vší. Co kdybychom ale chtěli parazita definovat nějak obecněji? Nicméně zase tak beznadějné to taky není, jak dokazuje třeba úžasný Vládce parazit (Paseka, 2005) Carla Zimmera či Pozor, Toxo! Nález svitků u Mrtvého moře byl archeologickým objevem století. Změnil pohled na bibli - Aktuálně.cz.
Autorem Voynichova rukopisu psaného neznámým jazykem je Jiří III. z Lichtenštejna – Novinky.cz. Ilustrovaný svazek pergamenových listů psaný dosud neznámým jazykem byl pojmenován po Wilfridovi Michaelu Voynichovi, americkém obchodníkovi polsko-litevského původu, který ho odkoupil v roce 1912 v Itálii z knihovny jezuitského řádu.
Dnes leží v trezoru americké univerzity v Yale. Vazby na české země jsou však velmi silné, a to od samého počátku. Irena Hanzíková s obrazem kalichu hořkosti. FOTO: Petr Hloušek, Právo Jako první vlastník je uváděn na začátku 17. století v Praze žijící alchymista Georgius Barschius, jmenovaný také jako Jiří Barš nebo Jiří Bareš. Začala jsem v roce 2012 „S prací jsem začala 6. prosince 2012, to byla první noc mého luštění,“ říká nad faksimile vydaným u nás knižně v roce 2012 nakladatelstvím Cad Press s názvem Voynichův rukopis, nejzáhadnější kniha světa. „První slovo, větu jsem přečetla v březnu 2013. Od srpna 2016 přeložila sedmnáct stránek. O čem uvažuje. Sama se sebou vedla souboj, zda má vůbec právo vynést je na světlo světa. Magnesii Literu za prózu má Marek Šindelka. Knihou roku je Jezero - iDNES.cz. „Bianca Bellová zasazuje příběh chlapce Namiho, který pátrá po své matce, do exotického prostředí připomínajícího vysychající Aralské jezero.
Nedělá to však účelově, aby své knize dodala na zajímavosti. Namiho příběh podmínky tohoto neutěšeného, zapomenutého místa ztělesňuje, vyrůstá z toxického bahna vysychajícího jezera, z opuštěných baráků obsazených posledními zoufalci a ruskými vojáky,“ odůvodnila porota své rozhodnutí Jezero (recenze zde) nominovat. V případě Marka Šindelky pak porotci ocenili autorovu schopnost v Únavě materiálu přimět čtenáře vctítit se do obětí uprchlické krize.
„Je to strhující, empatické gesto, v němž se Evropa proměňuje z vysněného Ráje v nehostinné, nevraživé místo. Gesto, které nás konfrontuje s naším pohodlím,“ píší (jak ho ke knize inspiroval ostavený kamion plný mrtvých uprchlíků, čtěte zde). Literu za poezii si tentokrát odnesl Milan Ohnisko se svou sbírkou Světlo v ráně. Brno pak zabodovalo i v kategorii Magnesia Blog roku. GRAMOTNOSTI.
Čeština_3.ročník. Literatura_4.ročník. O. Sekora. Čeština_první pomoc. Češtinářské masakry. Čeština_audio. Hledání (Český rozhlas) Hry a četby - Audia. Prijimacky cermat 2011.